古时候有一位老人，名叫愚公。他家前边有两座大山，又高又大，挡住了他的通向外边的路， 出来进去很不方便。 有一天，愚公把全家人叫到一起，说：“这两座大山正挡在我们家门口，出去进来太不方便了! 我想把它搬走，你们看好不好？” 儿子孙子们都很赞成，只有他的妻子没有信心。她说：“你都快八十岁了，连山上的一块石头也搬不动，怎么能搬走这两座大山呢？那么多石头又搬到哪儿去呢？” 大家说：“可以把石头扔到海里去！”

第二天，愚公就带着一家人搬山去了。邻居们知道了，也高高兴兴地来帮忙，连七八岁的孩子都来了。他们不怕苦不怕累。每天不停地挖山。 有个老头子叫智叟看见愚公他们在挖山，觉得很可笑，就对愚公说：“你这么大年纪了，连一颗早都拔不动，怎么能搬得走这两座山呢？” 愚公听了笑着说：“你还不如一个小孩子！我虽然快死了，但是我还有儿子，又有孙子。我们的人会越来越多，山上的石头会越搬越少。只要有决心，就一定能把山搬走。”智叟听了没有话说了。 愚公一家搬山的事感动了上帝，他就派了两个神仙把这两座山背走了。


Kdysi dávno žil v Číně jeden starý muž, o kterém se říkalo, že je navzdory svému věku stále naivní a hloupý. Říkali mu Yugong (Hlupák). Před jeho domem na okraji vesnice od pradávna čněly do výšin dvě hory a blokovaly přístupovou cestu. Jednoho dne Yugong svolal všechny členy své rodiny a pověděl jim: „Kvůli těmhle dvěma horám se pořádně nemůžeme ani dostat domů. Tak mě napadlo, že bychom je měli odstranit. Co si o tom myslíte?“ Synové i vnuci s ním souhlasili, pouze jeho žena mu příliš nevěřila. „Jak si vůbec ty, ve svých osmdesáti letech, můžeš představit, že bys přenášel nějakou horu? Vždyť už ani velký kámen neuneseš! A kam bys chtěl asi tak ty hory přesunovat?“ Ostatní se ho zastali: „Mohli bychom všechny ty balvany házet do blízkého moře!“

Druhého dne tedy vyrazil Yugong s celou svou rodinou na horu. Sousedé se o tom doslechli a se smíchem mu šli pomoci. Dokonce pomáhaly i malé děti, některým bylo jen sedm let. Všichni den co den na hoře pracovali. Nebáli se trápení ani únavy. Jednoho dne přišel do vesnice moudrý muž jménem Zhisou. Když spatřil, jak se stařec snaží nosit kameny do moře, tak se mu začal posmívat: „Copak to tu provádíš? Ty takový stařešina! Vždyť už ani stéblo trávy neuneseš a taháš se tu s kameny! Jakpak tě mohlo napadnout, že bys dokázal přenést celé dvě hory do moře?“ Když ho Yugong vyslechl, s úsměvem mu odvětil: „Ty jsi moudrý muž, ale mým dětem se nevyrovnáš! I kdybych brzy zemřel, mám ještě syny a vnuky. Ti budou v mém díle pokračovat. A mé potomstvo bude stále větší. Zatímco balvanů bude díky naší píli čím dál méně. Stačí pevná vůle a dokážeme tyto hory přenést.“ Když to Zhisou uslyšel, nevěděl, co na to říct. Yugongova rodina přenášela kameny tak dlouho a vytrvale, až se jich i samotnému Bohu zželelo a poslal dva své nesmrtelné služebníky, aby pomohli přemístit hory do moře. Dílo se zdařilo. Yugong naučil lidi jak hory přenášet.

Tento čínský příběh je starý přes 2400 let. Přesto nebyl zapomenut. I dnes každý v Číně zná rčení Yúgōngyíshān „Yugong přenesl hory“ a ví, že když máte odhodlání, víru a trpělivost, tak dokážete nemožné. A když je těžké přenést horu najednou, musíte začít od malých kamínků.  

古时候宋国有个老农夫种稻苗。他每天都去他的田里看稻苗长得怎么样。他看到稻苗一天一天长高，但是他还是觉得禾苗长得太慢。他是一个非常没有耐心的人。晚上他在床上睡不着，就想：“稻苗怎么才能长得快一点儿呢？”

突然他想到了一个好办法。没等天亮，他就跑到田里。在月光下，他开始在田里工作。他把每棵禾苗都拔高半寸。他拔完的时候，天已经亮了。

看着田里“长”高的禾苗，他高兴地想：“我真聪明！”他心满意地回到家，得意地告诉他的儿子那个事情。他的儿子非常吃惊。马上跑到田里去看。他发现禾苗都枯死了。


V dávných dobách žil v zemi Sung jeden starý rolník, který pěstoval rýži. Každý den chodil na pole dívat se, jak mu rýže roste. I když byla den ode dne vyšší, přesto si myslel, že roste příliš pomalu. Byl to velmi netrpělivý člověk. Večer ležel na posteli a nemohl usnout. Přemýšlel: „Jak to udělat, aby mé sazenice rostly rychleji?“

Náhle dostal nápad. Nečekal, až se rozední, a utíkal na pole. Za měsíčního svitu začal pracovat na poli. Jeden po druhém bral stonky rýže do ruky a povytahoval je o půl palce. Než svou práci dokončil byl už den.

Když si prohlížel, jak rýže „povyrostla“, šťastně si pomyslel: „To jsem ale chytrý!“ Spokojeně se vrátil domů a pochlubil se svému synovi, jak pomohl úrodě. Syn tomu hodně podivil a hned se rozběhl na pole. Když tam dorazil, nalezl jen pole plné umírajících sazenic.

Proto se dnes v Číně říká o lidech, kteří chtějí všechno hned, že pomáhají rýži růst

战国时期有一位老人，大家都叫他塞翁。他养了许多马，一天，马群中有一匹马意外走失了。邻居们听说后，都来安慰他。塞翁却笑笑说：“丢了一匹马损失不大，没准还会带来福气。” 邻居们听了塞翁的话，心里觉得好笑：“马丢了，明明是件坏事，他却认为也许是好事，显然是自我安慰而已。” 可是过了没几天，丢了马不仅自己回来了，还带回来一匹骏马。邻居听说后，非常佩服塞翁的预见，纷纷前来道贺：“马不仅没有丢，还带回来一匹好马，真是福气呀。” 塞翁却一点高兴的样子都没有，反倒忧虑地说：“白白得了一匹好马，不一定是福气，也许会惹出什么麻烦来。”邻居却以为故作姿态，心里明明高兴，有意不表露出来。塞翁有个独生子，非常喜欢骑马。他发现带回来的那匹马身长蹄大，鸣声嘹亮， 一看就知道是匹好马。，便每天骑马出游，好不神气。一天，他策马飞奔，不料一个趔趄从马背上跌下来， 摔断了腿。邻居们听说后，又纷纷赶来慰问。塞翁却说：“摔断腿却保住了性命，或许是福气呢。”邻居们觉得他有在胡言乱语 - 摔断腿会带来什么福气呢？不久，匈奴兵大举入侵，青年人大多应征入伍，塞翁的儿子因为摔断了腿，不能去当兵。入伍的青年都战死了，只有塞翁的儿子保全了性命。 

V Číně, v období válčících států, žil jeden starý muž, kterému všichni říkali Sai Weng. Choval mnoho koní. Jednoho dne mu utekl ze stáda dobrý kůň . Všichni sousedé, když to uslyšeli, přišli Sai Wenga utěšit. Sai Weng ale se smíchem řekl: „Ztratil jsem jednoho koně, to není žádná tragédie. A možná mi to i přenese štěstí.“
 
Sousedé, jak to uslyšeli, v duchu si pomysleli: „Ztracený kůň, to je jednoznačně špatná věc, pokud si Sai Weng opravdu myslí, že je na tom něco dobrého, tak si evidentně nechce přiznat pravdu. Nic víc.“
 
Jenže uběhlo pár dní a ztracený kůň nejen že se vrátil, ale ještě s sebou přivedl dalšího ušlechtilého oře. Sousedé, jakmile se to dozvěděli, přišli jeden po druhém Sai Wengovi pogratulovat a obdivovat jeho předvídavost: „Nejen že se ti kůň neztratil, ale navíc k tobě další krásný kůň přišel. Ty máš ale opravdu štěstí!“
 
Sai Wengova tvář přesto nebyla vůbec šťastná, právě naopak, s obavami pravil: „Zadarmo jsem získal krásného koně, možná mi to přinese i nějaké trápení.“ Sousedé si ale mysleli, že to jen předstírá, nedává najevo své pocity a v srdci je šťastný.
 
Sai Weng měl jediného syna a ten velmi rád jezdil na koni. Jakmile spatřil tohoto mohutného koně a uslyšel ho zvučně zaržát, hned poznal, že to je výborný kůň. Každý den se na něm projížděl a vůbec ho nešetřil. Jednoho dne ho hnal kupředu takovou rychlostí, že kůň z ničeho nic klopýtl a chlapec z jeho hřbetu spadl na zem a zlomil si nohu. Sousedé, jak to zaslechli, opět jeden po druhém spěchali Sai Wenga utěšovat.
 
Ten ale prohlásil: „Má zlomenou nohu, ale život si zachránil, možná to přece jen bude k něčemu dobré.“ Sousedé už si mysleli, že Sai Weng se dočista zbláznil a mluví nesmysly – jak může být zlomená noha k něčemu dobrá?
 
Zanedlouho vpadlo do kraje vojsko a nutilo všechny mladé muže vstoupit do svých řad. Sai Wengův syn kvůli své zlomené noze do armády narukovat nemohl. Všichni mladí muži z tohoto kraje nakonec padli v boji. Jediný, kdo přežil, byl Sai Wengův syn.
 
Od té doby až dodnes, tedy asi 2400 let, když se někomu stane něco špatného, tak se v Číně říká: „Sàiwēng shī mǎ, yān zhī fēi fú.“ To jest:„Sai Weng ztratil koně, kdo ví, jestli to není štěstí.“