Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.Kr. Jedná se tedy o nejdéle soustavně používané písmo na světě.
Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže. Znak se téměř vždy skládá z více součástek. Často (v 90% případů) se znaky skládají z tzv. fonetika (součástka, která naznačuje výslovnost) a tzv. radikálu (součástka, která naznačuje významovou kategorii). Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové.
V dnešní době existují dvě varianty čínských znaků: 1. zjednodušené, které se používají v Číně a v Singapuru 2. tradiční, které se používají na Taiwanu a v Hongkongu
Zjednodušené znaky byly zavedeny po reformě čínského znakového písma ve 20. století.
Pořadí tahů
Pořadí tahů má svá pravidla. Pro začátečníky je nejlepší najít si animaci tahů konkrétního znaku, který se chtějí naučit, například v online slovníku ArchChinese v sekci slovníky.
Základní pravidla (která mohou mít výjimky) jsou tato:
nejdříve se píše horní, pak spodní část znaku
nejdříve levá, pak pravá strana znaku
nejdříve vodorovné, pak svislé tahy
nejdříve tah klesající doleva, pak klesající doprava
nejdříve vodorovný tah, pak klesající do strany
nejdříve vnější část znaku a potom vnitřní
uzavírající vodorovný tah jako poslední
u znaků, které jsou zrcadlově podobné, nejdříve střed, pak levá část, pak pravá
Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře jsou dnes aktuální dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti. V literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se standardním českým přepisem z r. 1951, jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen („ch“ se v něm čte jako „ch“, a ne jako anglické „č“), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém, pro cizince — a to i včetně Číňanů — však není použitelný.
Velmi praktické je následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce pinyin, kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. qin přečteme ne jako „kvin“, ale jako čchin, xie jako sie, jia jako ťia.
Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. Ve standardní čínštině zapsané českou transkripcí dostaneme tvar „Pej-ťing“, v pinyinu to samé slovo vypadá jako „Beijing“.